Střídavá péče o dítě? Ano či ne?

V červnu letošního roku Ústavní soud změnil svůj postoj ke střídavé péči dětí po rozvodu manželství. Toto rozhodnutí vyvolalo bouřlivé diskuse, na jedné straně se většině otcům ulevilo na straně druhé vnímají matky tento verdikt jako nástroj pro mstu.

 Názorů kolem střídavé péče o nezletilé děti po rozvodu manželství je celá řada. Někteří rodinní psychologové tvrdí, že takzvaná "střídavka" může být nástrojem pro vyřizování sporů mezi partnery. To ale může nastat i bez střídavé péče a to například tím, že může matka dítě manipulovat, stavět proti otci, vsugerovávat myšlenku, že biologický otec již není součástí rodiny a že jej nahradil někdo jiný.

V některých případech se setkáváme i s tím, že si jeden z partnerů prostě dítě "kupuje". Vyšší příjem a výživné, které v některých případech představuje třetí plat, mnohdy dává neuvěřitelné možnosti jak dítě zahltit dárky, které ani za manželství obou rodičů nemělo. Najednou dítě může jezdit na tábory, má spoustu kroužků a nového značkového oblečení, tablet, notebook a další. Je to velmi mocný a účinný nástroj a otec mnohdy pro výši alimentů nemá možnost "dary" nijak vyvážit vyvážit.
Děti mohou vnímat absenci jednoho z rodičů jako nezájem a s postupem času se třeba i odcizit a to si myslím, že v zájmu dětí rozhodně není. Názor, že v zájmu dítěte je především výživné je sobecký. A co láska? Mateřská láska. Na tu jaksi soudy i úřady v posledních letech zapomínali.
Střídavá péče je dle mého názoru rozumným řešením. Oba rodiče se tak mohou podílet na výchově a rozvoji svých dětí stejnou měrou. Při svěření dítěte do výhradní péče jen jednomu z rodičů dochází k tomu, že dotyčný má na dítě větší vliv a vsugerovává mu pouze své priority, priority druhého partnera jdou stranou.
Pokud se jedná o "standardní" rozvod manželství, jehož důvodem jsou například partnerské neshody, a jeden z rodičů není například násilník, nevidím jediný důvod, proč  výchovu dětí jednomu z rodičů zapírat. Oba společně dítě chtěli a oba rodiče by se tedy měli podílet stejnou měrou na výchově. 
Za rozvod manželství mohou vždy oba partneři a není opravdu důležité, kdo má na rozvodu jaký podíl. V zájmu obou by měla zůstat maximální péče o dítě a snaha nenarušit vztah mezi otcem i matkou. Vezměme na vědomí, že už samotný rozvod obou rodičů je pro dítě velké trauma, se kterým se těžko vyrovnává. 
Nesnažme se dětem vsugerovávat pocit, že rodičovská láska se dá vyjádřit penězi - je to sobecké.